Aktuálně
Proměny čínské ekonomiky
Čína je nyní jednou z vůdčích světových ekonomik. Její růst mezi léty 2000 a 2010 byl rychlejší než u kterékoli jiné země. Peking však nyní musí vyřešit svůj mezinárodní status: bude se drát kupředu za pomoci státních zásahů a cíleného protekcionismu, nebo se otevře spolupráci se Spojenými státy a Evropskou unií? Odpověď na tuto klíčovou otázku zřejmě určí charakter globální ekonomiky v nadcházejícím desetiletí.
Podle hodnot hrubého domácího produktu v přepočtu na USD vytváří nyní čínská ekonomika asi 40 % HDP Spojených států, ve srovnání s 11 % v roce 2000. Za tuto dobu Čína předhonila Německo, vůči němuž činil její HDP v roce 2000 jen
63 %. Čína je nyní největším světovým exportérem, zatímco v roce 2000 byla na sedmém místě. Její export rostl mezi léty 2000 a 2008 každoročně v průměru o
24 %.
Porovnání HDP (v mld. USD)
1980 1990 2000 2010 růst 2010/2000
Čína 201,5 390,3 1 198,5 5 745,1 17,0%
Francie 691,2 1 248,6 1 333,3 2 555,4 6,7%
Německo 826,1 1 547,0 1 905,8 3 305,9 5,7%
Itálie 460,6 1 135,5 1 100,6 2 036,7 6,3%
USA 2 788,2 5 800,5 9 951,5 14 624,2 3,9%
Porovnání objemu exportu (v mld. USD)
2000 2008
Čína 249 1 431
Francie 295 595
Německo 550 1 466
Itálie 240 542
USA 780 1 300
Japonsko 479 781
Čína používá pro výpočet HDP metodu parity kupní síly. Podle tohoto přepočtu představuje nyní čínský HDP 13 % celosvětového HDP, tedy jen o něco méně než podíl USA (20 %). Je to více, než činí podíl celkového HDP tří hlavních zemí Eurozony, který odpovídá 9,2 % světového. Růst Číny je závratný, neboť v roce 2000 činil čínský HDP jen 7,2 % světového.
Porovnání podílu HDP na světovém HDP (v %)
1980 1990 2000 2010
Čína 2,2 3,9 7,2 13,3
Francie 4,7 4,4 3,6 2,9
Německo 6,7 6,1 5,1 3,9
Itálie 4,5 4,2 3,3 2,4
USA 24,6 24,8 23,6 20,2
Čínský HDP na hlavu , i když je stále hluboko pod vyspělými západními zeměmi, rostl mezi léty 2000 až 2010 ročně v průměru o 12 %, ze 2300 USD na 7500 USD, neboli ze 6 % HDP na hlavu v poměru k USA na 16 %.
Porovnání růstu HDP na obyvatele (v USD)
1980 1990 2000 2010 2010/2000
Čína 250,8 795,7 2 375,7 7 517,7 12,2%
Francie 9 958,1 18 128,0 25 995,3 34 092,3 2,7%
Německo 9 834,3 18 168,0 26 378,3 35 930,4 3,1%
Itálie 8 994,0 17 147,0 24 489,1 29 417,9 1,9%
USA 12 249,0 23 197,7 35 251,9 47 132,0 2,9%
Mezi léty 2000 a 2010 byla Čína vedoucí zemí světa, pokud jde o vstup přímých zahraničních investic.Ten se zvýšil z ročních 70 mld. USD v roce 2005 na 100 mld. USD v roce 2008. Váha Číny je zřejmá i ze skutečnosti, že její investice směřující do zahraničí nyní převyšují 50 mld. USD ročně. Tento rozmach je výsledkem politiky uskutečňované pod heslem „jdeme do světa“ a praktikované vládou s cílem podporovat domácí firmy v úsilí stát se významným hráčem na světovém trhu.
Příkladem čínské soutěživosti a schopnosti restrukturalizace cestou motivace soutěžících subjektů k investování je růst bankovního sektoru.
Čínský bankovní sektor byl koncem roku 2000 zatížen splatnými pohledávkami na úrovni 20 % celkového bankovního portfolia. Váhu těchto pochybných pohledávek ale dokázal ke konci roku 2010 snížit na 1,3 %. To se podařilo využitím strategie restrukturalizace státních podniků, jakož i významného přílivu zahraničních investic. Restrukturalizace státních podniků byla též cestou k implementaci zásad politiky globální strategie.
Při primární nabídce akcií nově uváděných na burzy překonaly výsledky čínských bank všechny rekordy globálních akciových trhů.
Čínské banky sledující strategii mezinárodní expanze zažily deset let nepřerušeného růstu zisku. Mnoho tradičních bankovních domů v téže době snižovalo své rezervy, aby se vyrovnaly s potřebou zvýšit likviditu. Projevila se tak změna trendu na finančním trhu mezi potenciálními dravci a jejich kořistí.
Je obtížné vysvětlit všechny faktory, jež přispěly k urychlení čínského růstu. Určitě se na něm ale podílel vznik nových příležitostí v důsledku restrukturalizace mezinárodních výrobních řetězců. Ta pomohla zvýšit domácí produktivitu ještě před nastartováním etapy expanze na zahraniční trhy. Dalším faktorem byly významné státní a soukromé investice usnadněné pokračující expanzí úvěrů a pokračující příliv nízkonákladové pracovní síly do výroby. Existuje ještě mnoho dalších důvodů, ale skutečností je, že za deset let se ekonomická tvář Číny změnila k nepoznání.
Čína již není počítána mezi rozvojové země. Její ekonomický růst je nyní živen probíhající hospodářskou obnovou mnoha exportujících zemí. A zpětně, mohutnost její ekonomiky spoluurčuje ozdravení globálního trhu. Co není dosud zcela jasné, je to, jak se Čína zhostí své úlohy ekonomické velmoci.
V tomto směru se nabízejí tři hlavní témata:
- restrukturalizace tahounů růstu čínského hospodářství
- role Číny jako obchodní velmoci
- role Číny jako mezinárodního investora.
Čínská odpověď na globální krizi byla rozhodná. Růst se podařilo udržet i v roce 2009, navzdory čtyřprocentnímu poklesu HDP způsobeného exportem. Spíše než v náhlém propadu je potenciální riziko spatřováno v možnosti dlouhodobého přehřátí čínského hospodářství, což by mohlo vést ke vzniku bublin (např. realitní nebo úvěrové). Kdyby realitní bublina přinutila vládu k intervenci na podporu úspor prostřednictví tlaku na silnou rekapitalizaci bank, pak by veřejný dluh představující nyní jen asi 20 až 40 % HDP (podle metody výpočtu), mohl vzrůst až na evropskou úroveň.
Výpadek HDP způsobuje nevyrovnanost investic a spotřeby. Rozdělování vytvořeného bohatství totiž v Číně působí proti potřebám rodin. Čínská střední vrstva sice stále bohatne, ale kupní síla 50 až 100 milionů domácností zjevně stačí jen na zajišťování základních životních potřeb.
Od roku 2008 proto vláda intervenuje pomocí pobídek zaměřených na podporu rodinných příjmů a sociálního zabezpečení. Zaměřuje se na snížení nerovnováhy mezi spotřebou a investicemi. Podle Mezinárodního měnového fondu udělala Čína obdivuhodný pokrok v budování všeobecného systému sociálního zabezpečení. Domácí spotřeba ale musí dále růst. Lepší pracovní příležitosti a vyšší mzdy jsou považovány za podstatné pro zajištění trvalého růstu v nadcházejících letech. Pro zdravé ekonomickém prostředí je životně důležité je i udržení silné domácí poptávky, protože jinak by mohlo dojít k propadu investiční aktivity.
Silný růst dovozu v roce 2010 (o 39 %) již naznačuje vedoucí úlohu spotřeby, v jejímž rámci podíl výdajů na potraviny klesá ve prospěch nákupu luxusního zboží. To přispívá ke vstřebání hlavní strukturální nerovnováhy, tj. nadměrné závislosti čínského růstu na zahraniční poptávce, která generuje přebytek běžného účtu platební bilance téměř ve výši 6 % HDP.
Po poklesu v roce 2009 začal export znovu růst, i když pomalejším tempem. Růst dovozu byl však stále rychlejší než růst vývozu. Významný podíl na čínském dovozu připadá na výrobky, které jsou do Číny dováženy jako polotovary a posléze reexportovány ve formě finálního zboží.
Jejich dovoz ale v žádném případě nesouvisí s rostoucí domácí poptávkou po spotřebním zboží, která pouze v omezeném rozsahu pohlcuje nerovnováhu obchodní bilance. Je naopak zodpovědný za trvající přebytek na běžném účtu platební bilance.
Je zřejmé, že spotřebitelské výdaje a dovoz mají vliv na pružnost změn směnných kurzů. Když spotřebitelé utrácejí v zahraničí, generují tím podněty pro posilování měny, protože zvětšují kupní hodnotu zahraničních výrobních aktiv, a tak pomáhají kontrolovat inflaci. Zahraniční zkušenosti naznačují, že překlopení vývojové tendence běžného účtu platební bilance vyžaduje přehodnocení celé struktury směnných kurzů. Výsledkem je, že rozložení obou nerovnováh se dostane do stavu vzájemné provázanosti.
Téma směnných kurzů je ústřední a velmi citlivou záležitostí. Jde o klíčový aspekt globální ekonomické úlohy, kterou si Čína ve světě snaží vydobýt. Je těžké si představit vedoucí roli čínské měny renminby (u nás označována jako „juan“) v mezinárodních finančních transakcích bez podstatné liberalizace a flexibility jejího směnného kurzu.
V roce 2010 vláda Číny připustila limitované zhodnocení renminby. Navíc dala najevo, že si přeje tuto měnu přeměnit ve vedoucí mezinárodně používanou měnu cestou dohod s rozvojovými zeměmi ohledně realizace mezinárodních obchodních transakcí v renminby. Peking rovněž zamýšlel prostřednictvím hongkongské Monetary Authority (banka regulující trh) převést na renminby své vklady v Hong Kongu, kde jeho úložky představují více než 5 % celkových vkladů, a také na Taiwanu.
Pomocí těchto kroků a postupným zhodnocováním měny se Čína vzdává striktní kontroly nad směnnými kurzy. Zmíněná dohoda ale umožňuje, aby renminby byla v blízké budoucnosti nadále pozorně řízena čínskou centrální bankou a aby její zhodnocování bylo postupné, s cílem především chránit export, který již byl zasažen závažným zpomalením přírůstků z důvodu nedostatku pracovníků v okrajových oblastech Číny.
Důsledky tohoto postupného procesu jsou takové, že bude trvat poměrně dlouhou dobu než renminby bude moci převzít vedle USD a EUR roli mezinárodní rezervní měny.
Další klíčový aspekt se týká modelu mezinárodní specializace. Čína vyniká ve výrobě založené na jejích pracovních zdrojích, jež jsou jedněmi z nejméně nákladných na světě. Prostřednictvím obchodních smluv s velkými zahraničními firmami se snaží rozšířit podnikání do oborů s vysokou přidanou hodnotou, včetně výrob náročných na takzvané „znalostní transfery“. Tlačí proto na větší internacionalizaci výrobních a obslužných sektorů průmyslu.
Existuje mnoho příkladů takových čínských aktivit, včetně investování do řeckých přístavních zařízení či obchodních řetězců na Balkáně. Čína rovněž usiluje o rozvoj leteckého průmyslu, který by byl schopen konkurovat vládnoucímu dvojmonopolu Airbus – Boeing (viz např. projekt letadla C 919 společnosti COMAC). Expanduje rovněž do odvětví výroby železničních dopravních prostředků a zařízení, a to převážně za pomoci dovezených technologií. Smlouvy na výstavbu vysokorychlostních železničních tratí podporují rozvoj tohoto průmysl, přičemž se Peking zasazuje o sloučení dvou vedoucích domácích producentů (Čínské severní lokomotivní a.s. a Čínské jižní lokomotivní a.s.) ve snaze vybudovat přední mezinárodní firmu.
Tyto trendy jsou výsledkem strategie změnit zemi v globální průmyslovou velmoc. Přijme Čína politiku mezinárodního otevírání nebo bude usilovat o rozvoj za pomoci silného protekcionismu a průmyslového etatismu?
Odpověď na tuto otázku má zásadní důležitost ve vztahu k budoucnosti mezinárodního obchodu a bude i měřítkem věrohodnosti toho, zda se Čína hodlá stát věrohodným partnerem pro USA a Evropskou unii při řízení globální ekonomiky.
Volba mezi zmíněnými dvěma strategiemi je též spojena s potenciální reakcí Číny na podmínky jejího rostoucího investování v globálním měřítku.
V minulé dekádě investovala Čína v Africe, nabízejíc finanční pomoc výměnou za přístup k přírodním zdrojům a novým trhům. To působilo na podporu expanze čínského podnikání a takové úsilí vhodně nahradilo tradiční podpůrnou politiku, kterou praktikovaly mezinárodní organizace a vlády západních zemí. Není zcela jasné, zda čínské investice skutečně napomohly snahám afrických národů přeměnit své hospodářství na tržní ekonomiku nebo vedly spíše k větší finanční rigiditě.
Čína dále ve velkém nakupuje americké dluhopisy, což pomáhá Spojeným státům k snadnějšímu přístupu k půjčkám a ulehčuje jim spravovat svůj obchodní deficit. Podle mnoha odborníků přispívá finanční systém zvaný Bretton Wood II k tvorbě a expanzi umělých bublin, které vedou k ekonomickým krizím. Čína má navíc obrovské portfolio zahraniční měny disproporčně soustředěné v dolarech, což se promítá do kolísání jeho směnné hodnoty.
Čínská likvidita činí z této země skvělého kandidáta na podporu zemí, jež čelí finančním problémům. Dodává totiž na trh kapitál, neboť jako mocný investor nakupuje vládní dluhy evropských zemí.
Zatímco taková perspektiva se jeví být pozitivní pro země, jež čelí problémům při získávání peněžních prostředků, může být ovšem extrémně nebezpečná tím, že v Eurozóně povede ke ztrátě snahy po omezování zadluženosti. To by mohlo zafixovat trend předlužování a prodloužit etapu vymaňování se z dluhové pasti. Jako dobrý nápad se jeví redukce sazebníku pokut, čímž by se oproštění od dluhů stalo snadnějším. Napomoci v tomto směru může i regulace zapojení čínského kapitálu v Evropě.
Role Číny jako globálního investora posiluje myšlenku, že by se Čína mohla stát centrem mezinárodního finančního systému. K tomu ale bude muset nejprve posílit svou schopnost pečlivého vyhodnocování návratnosti investic, což jí následně umožní kriticky rozlišovat rizika. Část čínských investic se vymyká geopolitickému hodnocení. V důsledku toho je zásadní, aby ostatní státy vnímaly tuto zemi jako ekonomického a obchodního partnera a ne jako nebezpečí. To umožní vyhnout se omezování čínských investic a současně i mezinárodního pohybu zboží a kapitálu.
Zpracováno podle italských podkladů.
